Když počátkem minulé dekády dorazily díky pivovarům jako Matuška či Kocour nachmelené Ales a ještě silnější a nachmelenější India Pale Ales do Česka, na dlouhou dobu to byl styl, který hrál pomyslnou přetlačovanou s ležáky. Na scéně se začaly objevovat piva zahraničních craftových pivovarů jako skotský BrewDog či dánský Mikkeller i americké klasiky od Sierra Nevady či Flying Dog. Piva jako Punk IPA od BrewDog si získala takřka kultovní status, na svou dobu byla enormně hořká a plná těžkých chutí převážně klasických amerických chmelových odrůd. Styl IPA se stal natolik oblíbený, že pivovar Permon uvařil pivo nazvané Any IPA – v reakci na oblíbenou průpovídku slýchanou v pivních barech: „Co si dáte?“ „Nějakou IPU.”
Mnohé české pivovary vařily IPA po svém, s až moc velkým důrazem na slady, bez dostatečné hořkosti a aromatičnosti. Ty progresivnější kopírovaly osvědčenou americkou formuli: „Více je lépe.“ Rozjely se závody v síle a hořkosti. První české IPA se šplhaly ke 100 IBU neboli International Bitterness Unit. Tedy někam na trojnásobek hořkosti českého ležáku. Hardcore IPA od skotských Brewdog měla 150 IBU, IPA od amerických Dogfish Head 60 Minute IPA a 90 Minute Imperial IPA měly rovnou v názvu, jak dlouho se chmel vařil a na jaký stupeň hořkosti se výsledný nápoj dostal. A dánský Mikkeller přichystal IPA s tisícovkou jednotek hořkosti.
Vznik stylu NEIPA
Jenže už dávno předtím se začaly dít v americkém sátu Vermont věci, které měly později zásadní dopad na to, jak vypadá pivní scéna v posledních letech. Nejprve ve vermontském městě Burlingtonuv 90. letech vznikl z rukou sládka Grega Noonana Black IPA, kde si nachmelená chuť IPA podávala ruce se sladovým, kávovým, krémovým profilem Stoutů. A pak se od Noonana ledacos přiučil někdejší domovarník John Kimmich, který si v roce 2003 otevřel vlastní pivovar Alchemyst. A na začátku roku 2004 uvařil Heady Topper, první pivo považované za New England IPA. Bylo silné i chmelené se svými osmi porcenty alkoholu a zhruba 75 jednotkami hořkosti, ale jednak bylo kalné, což byl do té doby prohřešek. A hlavně se chmely přidávaly až později během chmelovaru nebo následně při takzvaném chmelení za studena, kdy se z chmele macerují aromatické a nikoli hořké látky.
Toto byl praotec dnešních chmelových džusů, které vytlačily původní hořké a pryskyřičnaté West Coast IPA ze západního pobřeží Spojených států a jejich následné odnože a varianty. Dnes už se necílí na množství IBU a pokud se na plechovkách moderních NEIPA objevuje nějaký číselný údaj, vede s v gramech chmele na litr. Cokoli nad dvacet už je považováno za velmi štědrou nálož ovocných, aromatických látek. Kalnost a krémovou konzistenci tomuto stylu dodávají ovesné vločky, které se vedle sladů podílejí na hutném těle těchto piv.
Tradiční IPA byl pokořen a zdolán. Když na podzim předloňského roku objel autor těchto řádků sedm proslulých newyorských pivovarů, na hořký, nezakalený IPA nenarazil. Dnes nefrčí zkratka IBU, ale spíše DDH, neboli Double Dry Hopped, odkazující k dvojímu chmelení za studena, které dostává z chmelů další a další nečekané chutě. S tím jde ruku v ruce vývoj nových odrůd. Jsou jich dnes už stovky, a pryskyřičné či citrusové chuti už jsou v moderní době málo. Před zhruba pěti lety nejvíce rozděloval milovníky piva Sorachi Ace, s tóny sahajícími od kopru a okurek až k melounům a jahodovým žvýkačkám. Dnes je nejvíce trendy Sabro s dominantní chutí kokosu a tropického ovoce. Ale i z něj se šlechtí další odrůdy třeba aktuální Talus, který k tropické nasládlosti přidává kontrastní svěží chutě růží či červených grepů.
Lidé, kteří objevili kouzlo řemeslného piva v posledních letech, si natolik navykli na tyto nachmelené „džusy“, že jen obtížně chápou setkání s tradičním, hořkým IPA. Přitom ale i samotní sládci se začínají navracet k drsnějším interpretacím NEIPA. Sám John Kimmich, který stál u zrodu stylu, trochu opovrhuje tím, co se z jeho „vynálezu“ stalo. Jeho pivo bylo před takřka 20 lety možná hladší než běžné IPA, ale žádná chmelová šťáva to nebyla.
